Text: Petr LITOŠ
Staré střelné zbraně jsou nádherný a neopakovatelný artefakt a každá historická střelná zbraň je důkazem zručnosti našich předků i znamením doby, ve které vznikla. Člověk a zbraň navždy patří k sobě. Ernest Hemingway kdysi napsal, že k člověku patří zbraň a pes. Byl vášnivý lovec, kvalitní střelné zbraně měl opravdu rád a uměl s nimi zacházet. S jednou z nich v ruce, dvanáctkou brokovnicí od slavné londýnské firmy Boss & Co. také svůj zajímavý a rušný život 2. července 1961 v Idahu ukončil. Střelné zbraně, vyrobené do roku 1890, mohou mít celou řadu systémů, typů a podob. Každý sběratel po určité době nashromáždí zásobu cenných zkušeností, poznatků i osobních názorů, které se ale někdy mohou diametrálně odlišovat od zkušeností jiných sběratelů a je tedy účelné je sdělit a konfrontovat. I to patří do výčtu povinností dobrého kurátora každé sbírky.
Sehnat starou zbraň se pochopitelně dalo i za minulého režimu. Téměř vždy to ale bylo nelegální a jednalo se skutečně o velké riziko Byly to různé nálezy z oblastí, kde probíhaly ještě v roce 1945 boje, z půd opuštěných stavení v pohraničí, z pražských velkých (tehdy ještě náležitě zanedbaných) parků, kde docházelo ke střetnutím v rámci pražského povstání. Nebo také kovové kostry odstrojených německých pistolí, kterých bylo začátkem padesátých let v odstavených vagonech, směřujících do československých hutí skutečně velké množství. Říkalo se jim „vybrakované pistole“. Získat a vlastnit nádherné torzo P- 08 bylo tenkrát snem každého pořádného kluka. Časy se ale mění. Dnes mají milovníci historických střelných zbraní mnohem více možností realizovat svoji zálibu a mnohem méně rizik obvinění ze spáchání trestného činu. Různé záludnosti a s tím spojená právní rizika tady ale jsou i v současných poměrech.
Je to opravdu déčko?
U některých starých zbraní je dnes problém určit kategorii, resp. potvrdit, zda se v souladu se zákonem jedná o historickou zbraň. Jsou to především pušky a revolvery, vyráběné ještě dlouho po roce 1890. Jedná se mimo jiné o švýcarský revolver Galand – Schmidt 1882, krátké verze pruského Reichsrevolveru, opakovačky Winchester, ale i známé a oblíbené komisní pušky Gewehr 1888. Nejideálnější je v tomto smyslu zbraň, o které naprosto bezpečně víme, že její výroba před rokem 1890 skončila, nebo že dokonce samotný výrobce ukončil svoji činnost před tímto rokem. Je to případ loveckých pušek od celosvětově známého puškařského závodu A. V. Lebeda, který výrobu definitivně zastavil již v roce 1888. Výroba některých nábojových armádních zbraní přece jen prokazatelně skončila před rokem 1890. Patří sem bavorské pušky a pistole Werder, rakouské pušky systému Werndl-Holub 1867 a Mannlicher 1886 ještě v původní ráži 11 mm, samozřejmě Peabody, Martini-Henry, revolvery Oviedo 1863 a Chamelot-Delvigne 1873, kapesní revolvery v pěti variantách systému Colt od slavného konstruktéra Williama Masona a další dlouhé zbraně a revolvery. U některých zbraní to ale může být problém. Kupř. ideální Gewehr 1888 (jako oblíbená a rozšířená zbraň) by měl mít shodná čísla na všech zákonem definovaných částech (včetně závěru), tvar hlavně v původní podobě, tedy se strmým přechodem komory do roviny zbytku hlavně a neopravovaný letopočet na objímce závěrového pouzdra. V takovém případě je určitá šance, že ten kousek byl vyroben do roku 1890. Pozdější přidělání dvou segmentů pro nabíjení z pásku kategorii nemění (podobně jako kupř. instalace základny pro optiku), pokud ale současně nebylo z důvodu výkonnějšího náboje provedeno instalování nově vyrobené hlavně. Problémů a rizik je u této zbraně opravdu hodně.
Kouzlo signatur
Zajímavá je z tohoto hlediska extrémně krátká a náležitě drahá lovecká kulovnice ráže 9,3 x 74 R od více než slavného londýnského závodu Stephen Grant, sídlící tehdy na známé puškařské adrese 67A St. James Street London. Závod byl založen v roce 1866 tak, že se Stephen Grant, pilný učeň u puškařského mistra Bosse spřátelil s paní mistrovou a po smrti šéfa vedl a dále rozvíjel původní firmu, ovšem pod svojí značkou. Zbraně byly signovány pouze jeho jménem a adresou. Někdy v roce 1889 do signatury přidal dovětek & Sons. Firma pak tyto krátké pušky, většinou vyvážené bohatým lidem do Indie, v nezměněné podobě stavěla ještě mezi oběma válkami. Znamená to, že s tímto dodatkem jsou zbraně s hodně velkou pravděpodobností mimo naší kategorii D. Takových příkladů je ale mnohem více. V podhůří saského Harzu je městečko Kreiensen, od roku 1876 sídlo výborného puškaře Hermanna Burgsmüllera, který stavěl subtilní a velice lehké brokovnice jednušky ráže 16 s postranní ovládací páčkou (Side Lever) na pravé straně. Puška se dá bleskurychle rozložit na dva lehké a skladné kousky a tak k němu jezdili pro svoji zbraň i pytláci z celých Čech. Po nástupu jeho syna na pozici výrobního ředitele firma přidala do jednoduché signatury dovětek & Söhne a opět je zde riziko, že datace výroby zbraně s takto upravenou signaturou mohla překročit onen magický letopočet 1890. U podobných zbraní se každopádně vyplatí nechat udělat posudek soudního znalce. Z tohoto pohledu je také zajímavý osud nádherných trojáků od ikonické puškařské firmy Christoph Funk ze Suhlu, vyráběných před i po roce 1890, opět v nezměněné podobě a se stejným vybavením. Vodítkem pro zařazení do kategorie je prakticky pouze ráže kulové hlavně. Zatímco cca do roku 1890 byla použita „vojenská“ ráže 11,15 x 65 R, vycházející z Mauserova náboje z období prusko-francouzské války, po tomto roce to již byla nová lovecká ráže 9,3 x 72 Sauer, později 7 x 57 R z roku 1895. V tomto případě se jedná o vzácnou a ryze investiční zbraň, která si ale také říká o znalecký posudek. Ten ikonický rok 1890 není jen o vlastnění či nevlastnění zbrojního průkazu, ale především o sběratelské hodnotě a prodejních cenách. Cena zbraně vyrobené do roku 1890 je obvykle násobně vyšší, než po tomto roce u naprosto stejného výrobku (Winchester 1886 vyrobený 30.12.1890, nebo ten samý, vyrobený 3. ledna 1891).
Přeceňování významu značek
Zkušební, identifikační, kontrolní, ověřovací a další značky se objevují zejména na zbraních pro armádu často ve velkém množství a většinou se dost špatně identifikují. Zásadním problémem u zbraní vyráběných v osmdesátých letech devatenáctého století je, že není možné jednoznačně říci, kdy tam ta která značka byla vyražena. Často se stává, že na zbrani, jejíž výroba byla prokazatelně ukončena před rokem 1890 jsou následně vyraženy značky, používané dokonce po přelomu století a naopak u zbraní, které se začaly vyrábět po roce 1890, se z různého důvodu použily staré, již nepoužívané raznice. Jinými slovy zda je na zbrani z Lutychu nad oválkem vyražená korunka či hvězda nebo není nemá příliš velký význam. V některých případech byly značky dávány na zbraně průběžně až do konečného zrušení jejich bojového určení, kupř. u jednoraných zadovek Werndl (vydávaných v mobilizaci 1938 sokolským strážním jednotkám) došlo v čsl. armádě ke konečnému vyřazení z mobilizačních skladů až po roce 1945. Také jsou případy, kdy ryze armádní zbraň, podle opotřebení evidentně používaná, nemá značky vůbec žádné (což má samozřejmě vliv na zvýšení sběratelské hodnoty i prodejní ceny). Dá se konstatovat, že značky jakéhokoli druhu nejsou vždy absolutním vodítkem pro určení stáří zbraně.
Co všechno se nenajde
Před několika lety našel jeden známý švýcarský sběratel pod ocelovou botkou zkrácené armádní pušky Vetterli (úprava ve Spojených státech na loveckou verzi), v dutině na náhradní vidlicový zápalník starou zlatou španělskou minci a více než výhodně ji zpeněžil. Dá se téměř říci, že pečlivost při celkovém vyčistění zbraně po jejím pořízení, včetně prohlídky a ošetření všech možných i nemožných míst se sběrateli opravdu vyplatila. Právě tak byl nalezen pod kovovým (zdobným) ukončením pistolové rukojeti typické německé pažby u jedné bavorské lovecké brokovnice výjimečně čistý kulatý briliant o velikosti 1,5 karátu a v mimořádném odstínu. Takže zbraň je možná dobré raději rozebrat a mít tak alespoň jistotu, že tam nic není. Ze sběratelského hlediska jsou ceněny také různé doplňky pažeb armádních zbraní, kupř. mosazná destička, pod kterou se tehdy do některých pěchotních pušek dávala kapsle se svěcenou vodou. Kapsle byla ve formě malé skleněné tlustostěnné kapky a ta voda tam je kupodivu dodnes.
Sériová čísla
Pro určení roku výroby není tento identifikátor vždy stoprocentně směrodatný. U některých zbraní existují podrobné seznamy sériových čísel (Winchester, Colt, Marlin, Sharps, Springfield Trapdor, Smith & Wesson a další). Zbraň by ale musela mít jednoho výrobce a ideálně jeden model. Sériová čísla tehdy sloužila především k zapsání do skladových knih a zbraně se registrovaly až u armádních jednotek, nebo lokálních přeprodejců, nikoli plošně. Může se tak stát (příklad revolveru Galand – Schmidt 1882), že číselné řady několikrát začínaly znovu a čísla se evidovala pouze podle určení (armáda, policie, zálohy, důstojnické školy, civilní sektor atd). U pušek a karabin Belgian Comblain jsou na pouzdru závěru čísla dvě, každé z jedné strany. To nižší číslo je evidence pro belgickou Civilní gardu a pouze to výrazně vyšší je číslo výrobní. Existuje jedna krásná opakovačka od firmy Colt v ráži 32 – 20, podle čísla na kostře vyrobená v roce 1883, ale na horní ploše oktagonální hlavně je jako poslední uveden patent z 22. února 1887. Znamená to, že byla vyměněna hlaveň z mnohem pozdější výroby a ta mohla opustit výrobní provozy i po roce 1890. Těm číslům tehdejší uživatelé prakticky nevěnovali jakoukoli pozornost. Takže sériové číslo je pro sběratele pouze jedním z možných vodítek, nikoli absolutní důkaz o roku výroby.
Na co se zaměřit při nákupu
Ne každá historická zbraň je ve stavu, odpovídajícím ceně a zdaleka ne každá je střelbyschopná. Střelba z nich bude vždy riziko. Finanční při totální havárii a bohužel někdy i zdravotní. Tomu samozřejmě nezabrání ani prověření na pracovišti ČÚZZS. Nejbezpečnější zbraní i co se týká případných skrytých závad při nákupu je patrně Steyr M1886 Kropatschek v pěchotním provedení. Navíc zaručeně patří mezi zbraně historické. Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva jako nejvyšší státní autorita jednoznačně určil dne 21.9.2011 zařazení této zbraně do kategorie D (č. 91 – 04018 – 11). Kromě ní se této cti dostalo dne 16.11.2006 ještě pěchotní pušce Mannlicher M1886 s přímotažným závěrem v původní ráži 11 x 58 R (č. 91 – 02537 – 06). U Kropáčka je občas totálně vystřílené ústí (zvláště u tzv. koloniálních úprav, které houževnatě sloužily v Angole a Mosambiku v pravidelných bojích) a dost často nefungují zadní křídlaté pojistky. Nic nepřekonatelného, ale cena by tomu měla odpovídat. U některých dalších historických zbraní to je přece jen o něčem jiném. Velmi oblíbený Enfield Snider již několik rizik má. Mimo obvyklou kontrolu (vývrt, obě polohy bicího kohoutu a pohyb závěru pro vytažení nábojnice) je dobré zkusit vůli na zaklapnutém závěru, především u modelu III. Kolík ovládaný boční odpruženou pojistkou má mít pouze jednu šikmou plošku tak, aby lehce zajel do vybrání v pouzdru závěru, ale držel druhou stranou za jeho hranu. Někdy je tato druhá strana také zešikmená (patrně nešlo o přirozené opotřebení, ale o úpravu pro rychlejší otevírání a nabíjení). Je to ale nevratný zásah do závěru a snížená bezpečnost při výstřelu. Nechat u nás vyrobit novou součástku je velký problém. U všech modelů švýcarských pušek Vetterli se zase vyplatí po extrakci bočního šroubu na levé straně závěrového pouzdra a vysunutí nabíjecího mechanismu zkontrolovat stav čtvercového hrotu ovládací páky zdvihu nabíjecího bloku. Měl by mít ostré hrany tak, aby dobře zapadl do spodní drážky tubusu závěru, který zdvih bloku ovládá. Pokud jsou hrany špice zaoblené a různě opotřebované, nebude se při pohybu závěru dozadu nabíjecí blok bezpečně zvedat. Nechat vyrobit celou zvedací páku je u nás opravdu problém. Význam mají u kupovaných zbraní také viditelné praskliny na krku pažby v drážkách pro uchycení závěrového pouzdra. To už pak chce opravu a ta je drahá. Také není dobré kupovat jakoukoli historickou zbraň různě natřenou a „vylepšenou“ od zbraňového kutila. Jde to jen obtížně napravovat. Ideální je naprosto původní zbraň se všemi známkami používání (kupř. evidentní stopa po zásahu projektilem do pažby vojenské pušky, nebo typické záseky od dragounské šavle, jako ceněný bonus ke zbrani).
Náhradní díly
U každé sbírkové zbraně se vyplatí pátrat po zdrojích některých dílů, které obvykle chybí (řemeny, vytěráky, očka na ponosový řemen, krytky zápalníku) a těch, které již nejsou na potřebné technické úrovni. Tradiční britská firma Peter Dyson & Son z hrabství Yorkshire (wendy@peterdyson.co.uk, tel. 01484 661062) nabízí řadu náhradních dílů na pušky Enfield Snider a Martini Henry. Rodinná firma se mimo jiné pyšní tím, že si u ní vybírají lovecké zbraně a zadávají jejich servis i členové královské rodiny, několik osobních návštěv zde uskutečnila i královna Alžběta II a tehdejší princ z Walesu, současný král Karel III. Kromě skladovaných náhradních dílů je firma schopna bez velkých problémů s vysokou kvalitou vyrobit jakýkoli díl na jakoukoli starožitnou zbraň (včetně perkusních revolverů Colt a Remington všech modelů). Od jednoho kolíku, šroubu, vytěráku, nebo součástek hledí přes různé pružiny, bicí kohouty, až po celý nový závěr. Ceny nejsou nízké, ale dokompletování, či zprovoznění historické zbraně za to stojí. Někdy se objeví náhradní díly i na stránkách známých a zavedených prodejců ( zbrane-sturm.cz ).
Brokové z kulových
Jedná se o další z možných problémů. Některé evropské zbrojovky, jako byla švédská Husqvarna při zahájení výroby licenčních Remingtonů se systémem Rolling Block pro armádu, současně začaly vyrábět i brokové verze pro civilní trh. Bylo to chytré, protože přízeň vojenského eráru se dá lehce ztratit a předělání hotových kulových zbraní na brokové následně stojí peníze. Po sundání předpažbí je obvykle vidět na spodní straně brokové hlavně stejný rok výroby, jako na pravé straně závěrového pouzdra. Armádní zbraně různých typů, sloužících v národních armádách se po vyřazení předělávaly na lovecké, včetně brokových. Je to také případ bavorských pušek Werder, které bojovaly v prusko – francouzské válce a po sjednocení Německa byly z armády vyřazovány ve prospěch Mauseru 1871 a jeho střeliva. Výsledkem byly mírně zdobené párové zbraně (kule a broky), v původní kulové Mauserově ráži 11,15 x 60 R a brokové obvykle v dnes již nepoužívané ráži 32/65. Byl to také osud francouzských pušek Gras, z nichž vznikly brokovnice většinou v ráži 16. Závěry se musely vylepšit čelem závěru o větším průměru tak, aby bezpečně přitlačovaly dna brokových nábojnic. Závěr lze z těchto důvodů vyndat pouze rozložený na dva kusy. Tyto úpravy se objevují také u pěchotních pušek Belgian Comblain (systém Falling Block), 1870 a 1882, předělaných na ráži 20, vyvážených do Jižní Ameriky a búrským osadníkům na jih Afriky, kteří je velice účinně používali v boji s britskou koloniální armádou a po roce 1908 i farmářům do Belgického Konga. I tam si údajně dostatečně zastřílely. Je tedy potřeba dobře zvažovat, zda byly všechny tyto zbraně předělány na brokovnice úpravou vývrtu původních hlavní, nebo zda byly instalovány hlavně nové a především kdy. Ty hodně nové mají často moderní mušky uložené v tunelu a se stranovou korekcí.
Problémů především v oblasti kategorizace těchto zbraní je opravdu hodně a je také celá řada dalších a dalších poznatků, o kterých je možné psát. Nejlepší školou sběratele je ale držet konkrétní zbraň, rozebrat ji (a také složit), vidět funkci mechaniky na vlastní oči a své zkušenosti sdělit ostatním. Nezbývá než popřát všem ctitelům starých zbraní mimořádné sběratelské zážitky.
Petr Litoš 7/2024