Text a foto: Petr Litoš
Krásný artefakt s charakterem dobré investice
Pokud se někde objeví dlouhá střelná zbraň postavená před rokem 1890 a určená pro terčovou střelbu, bude se vždy jednat o nádherný výsledek staré dobré puškařské práce. Každá z těchto zbraní má svá specifika, na každé je vidět invence, zkušenosti a kvalitní řemeslo jejího tvůrce. Do dnešních dnů mají tyto zbraně dva základní charakteristické znaky. Jsou v drtivé většině ve skutečně excelentním stavu a jejich sběratelská hodnota je více než vysoká. Na evropském trhu se vyskytují velmi sporadicky a stávají se tak vyhledávaným segmentem pro renomované aukční domy, známé prodejce i solventní sběratele, pro které ceny, dosahující dnes částek nad 7000 USD, nepředstavují žádný velký problém. Kdo tyto zbraně vlastní, prodává je pouze v případě špatně řešitelné finanční nouze. Několik se jich objevilo na trhu také po likvidaci pozůstalostí a jen díky tomu, že dědicové vlastně ani netušili, jaký poklad se jim dostal do rukou. Terčovnice se právem zařadily do výčtu investičních starožitností jako komodity pro uložení volných finančních prostředků. V tak nejisté a měnící se době, jako je ta současná, to má jistě své opodstatnění. Stejně jako u ostatních historických zbraní i u terčovnic cena neustále stoupá a stoupat bude i nadále.
Tradice střeleckých spolků
Střelnice a střelecké spolky mají v české kotlině poměrně dlouhou tradici. Výnosem Karla IV. vznikl již v roce 1360 první Sbor pražských střelců (jednalo se pochopitelně o střelbu z kuší) a tyto aktivity se rozšířily do řady dalších měst království. Ozbrojené měšťanské sbory vznikaly také v Brně, v Olomouci, ve Znojmě, v Rakovníku a na dalších místech. Spolu s dobře vybavenými střelnicemi se od 1. poloviny 15. století objevují i střelecké soutěže, dotované ze strany obcí a řemeslnických cechů zajímavými cenami, později pro střelbu kulovými zbraněmi i malovanými terči, na kterých se v první polovině 19. století podíleli u nás i takoví umělci, jako byli bratři Mánesové. Některé terče se dochovaly až do současnosti a jsou jedním z cenných předmětů sběratelského zájmu. Prvním zaznamenaným vítězem střelecké soutěže, uskutečněné v roce 1565 v pražské Stromovce se stal Benedikt Fliegel, který podle protokolu „učinil nejvíce ran do černého“. V soutěži, která trvala celých 10 dnů, v jednotlivých disciplinách vždy na 24 ran a za účasti devíti licencovaných soudců, vyhrál 100 tehdejších tolarů. V Praze se tyto střelecké aktivity výnosem arcivévody rakouského a krále českého Ferdinanda I. postupně centralizovaly do prostoru Střeleckého ostrova. Díky velkému zájmu jeho nástupce Maxmiliána II. byla koncipována „Pravidla pražského řemesla střeleckého“ včetně přesných pokynů pro střelnice. V dokumentu, týkajícího se prodloužení „Privilegií pražských střelců“ z roku 1571 je také zdůrazněna nutnost cvičit mládež ve střelbě jako nezbytné opatření v rámci přípravy na obranu království. Má to nespornou logiku i pro naší současnost. Střelnice vznikla také v Chotkových sadech a na Štvanici. V pozdější době se stalo dobrým zvykem odměňovat vítěze kvalitními a bohatě zdobenými terčovými puškami od známých puškařských závodů s upomínkovými štítky a jmenovkou. Střelecké spolky a neustále vylepšované střelnice na území našeho státu přečkaly všechny společenské změny, války i výměny vládnoucích garnitur. Střelecký sport se úspěšně rozvíjel za monarchie, v období první republiky i za minulého režimu a rozvíjí se naštěstí i dnes. Na některých místech byly střelecké sbory po roce 1990 obnoveny a tak jako v Rakovníku, ve Znojmě, v Chomutově, ve Stříbře a v Lokti rozvíjejí dále svoji záslužnou činnost. Ostrostřelci v Brně dokonce asistovali i v programu státní návštěvy anglické královny Alžběty II. v roce 1996.
Terčovnice ze Štýru
Jednou z luxusních terčových zbraní je puška, vybavená závěrovým systémem Werndl-Holub, patentovaným v listopadu 1866 a dubnu 1867. Jedná se o nábojovou zadovku s centrálním zápalem a blokovým, otočným závěrem, který je také někdy definován jako závěr doprava odklopný (Žuk). Konstrukce byla původně určena pro pozemní vojsko rakousko-uherských ozbrojených sil. Armádní zbraně vyráběla zbrojovka Österreichische Waffenfabriks-Gesellschaft (OEWG) v rakouském Štýru a tato továrna také ve specializované dílně vyrobila omezený počet zbraní pro terčovou střelbu. Zbraň má s původní armádní verzí společný pouze závěr, ráži a náboj, vyvinutý pro pušky a karabiny zvláštních sborů. Terčovnice má kvadrantové (sektorové) hledí bez stavítka, vylepšené boční fixací nastavené polohy a je vybavena vertikálně stavitelným dioptrem, umístěným na hřbetu pažby. Na ústí hlavně je extrémně tenká, perličková muška s bočními kryty. Spouštěcí mechanismus je opatřen napínáčkem. Lučík spouště je členitě tvarován a svým spodním obloukem plní úlohu pistolové rukojeti. Na hlavišti pažby je zleva lícnice a na jejím konci je masivní, rozmáchlá a do oblouku tvarovaná ocelová botka. Terčovnice je bez jakéhokoli zdobení. Z původních záznamů vyplývá, že zbrojovka nabízela dozdobení ve svých dílnách (rytiny, úpravy dřeva pažby) podle individuálních požadavků zákazníka. Zbraň je dlouhá 122 cm, hlaveň 73,5 cm. Hmotnost zbraně činí 4,5 kg. Masivní hlaveň je oktagonální s úctyhodnou šířkou stěny 7 mm. Terčovnice používá původní náboje Carabinierpatrone M77 11,2x36R Werndl s celkovou délkou 53 mm, projektilem 24g a s náplní 2,6 g černého prachu. Pro střelbu z této zbraně (samozřejmě při splnění ustanovení platného zákona) se v dnešní době dají funkční náboje sehnat z výroby takových firem, jako je Waffen Dorfner ve Vídni, se silnostěnnou nábojnicí, která se dá prakticky do nekonečna přebíjet. Dalším zdrojem je úprava z jiného náboje. Většinou se pak jedná o zkrácené nábojnice z původních 7,62 x 54R, vyvinutých v roce 1891 pro opakovačku Mosin-Nagant. Střelba z této terčové zbraně je skutečným požitkem, míření je skvělé a při použití napínáčku stačí na výstřel jen pomyslet. Individuální a pečlivá práce tehdejších puškařských mistrů, působících ve zbrojovce OEWG a použití kvalitních a drahých materiálů jsou na této zbrani znát. Další fotografie této zbraně jsou zde.
Sběratelská rizika
Terčovnice se objevují na aukcích u renomovaných aukčních domů po celé Evropě i za oceánem. Terčová zbraň vybavená výkyvným závěrem systému Martini, vyrobená švýcarskou firmou Zimmermann se v roce 2013 prodala za cenu 3250 USD. Cvičná terčovnice z omezené série, objednané pro střeleckou soutěž v roce 1928 zbrojovkou Springfield Armory u švýcarské firmy Hämmerli, se prodala za cenu 5500 USD. Terčovnice od bavorského dvorního puškaře Karla Geberta (opět závěr Martini) se v roce 2017 prodala za cenu 4500 USD. Dnes by tyto dosažené aukční ceny byly nejméně o polovinu vyšší. Terčovnice mají také svá sběratelská rizika, zejména v rámci zařazení do kategorie D. Byly to zbraně, které se v drtivé většině stavěly na konkrétní zakázku a jejich konstrukce byla objednatelem jednoznačně ovlivněna. Pokud si zákazník někdy začátkem dvacátého století, tedy dlouho po dnešním limitu 1890 přál dávno nepoužívaný závěrový systém, měl ho mít. Zásoby různých komponentů byly značné a nebyl to problém. Datovat tedy výrobu zbraně před rok 1890 jen podle druhu závěru je neobjektivní a z hlediska zákona i rizikové. Pokud majitel zbraně deklaruje svůj exemplář jako zbraň vyrobenou do 31.12.1890, musí to být také schopen dokázat. Jednou z cest u terčovnic je pořízení znaleckého posudku. Vzhledem k cenám těchto zbraní se náklady, vynaložené na posudek soudního znalce, jednoznačně vyplatí. Při nákupu podobných velmi cenných historických pušek je ještě nutné dát pozor na případy, kdy byly kdekoli v Evropě poměrně lacino pořízeny zbraně, znehodnocené v minulosti provrtáním spodní části hlavně v místech, krytých celopažbou. Otvor byl po roce 1990 díky české šikovnosti zaslepen a povrch odborně upraven tak, aby zbytky po navrtání nebyly téměř zjistitelné. Účel je celkem jasný. Kromě prohlídky vývrtu pod silným světlem se určitě vyplatí celý povrch hlavně po částech prohlédnout silnou lupou s přisvětlením. Sběratelství je zkrátka lukrativní obchod a jako v každém jiném i zde je a bude celá řada pokusů o podvod.
