Text: Petr LITOŠ
Foto: Wikimedia commons pod licencemi CC BY-SA 2,5, 3,0, 4,0 a Public domain
O válce Severu proti Jihu jako střetnutí dvou naprosto rozdílných světů na teritoriu Spojených států amerických toho bylo napsáno víc než dost. Vždy ale záleželo na tom, které straně autor skutečně fandil. Zda ho spíše fascinoval průmyslový a v mnoha směrech pokrokový Sever, nebo tradicionalistický Jih a jeho snaha o uhájení práva na samostatnou cestu, tradiční morálku a historicky podmíněný životní styl. Právě tak důvody vzniku tohoto čtyřletého a značně krvavého konfliktu jsou do dnešních dnů předmětem různých názorových střetů a vyhraněných úvah. Řada publicistů si klade otázku proč se vlastně chtěl Jih odtrhnout a jakou roli v tom všem hrál problém osvobození otroků tmavé pleti. Události před tímto konfliktem a zejména po něm ukazují, že prioritně nešlo o problematiku zrovnoprávnění otroků, nebo dokonce o jakési humánní pohnutky a soucit seveřanů s utrpením zotročených lidí. Někteří vysocí unijní (federální) polní velitelé, pocházející z jihu měli bavlníkové pozemky v jižních státech a do roku 1863 i vlastní otroky. Spíše šlo o snahu za každou cenu udržet jednotu Spojených států a vytvořit silný, průmyslově i vojensky akceschopný stát, který by bylo možné snadněji a efektivněji řídit. Jih prohrál a konfederační generál Robert Edward Lee musel v čele armády Severní Virginie nakonec 9. dubna 1865 v Appomattox Court House kapitulovat před unijním generálem Grantem. Tak často uváděné předání meče vítězi se ale podle záznamů nekonalo. Unie zůstala jednotná. To vše za cenu více než šesti set tisíc mrtvých Američanů na obou stranách konfliktu. Obrovskou roli v jednotlivých střetnutích pochopitelně hrála kvalita výzbroje.
Zastaralé i moderní zbraně
Poměrně překotný vývoj zbraňových konstrukcí v průběhu války lze charakterizovat stručným sloganem od předovek k opakovačkám během čtyř let. První „započtená“ bitva u Bull Runu (u Manassasu) ve Virginii 21. července 1861 byla vedena na obou stranách několika modely perkusních předovek jako hlavní pěchotní zbraní. Střílelo se ze starších modelů Springfieldů, britských Enfieldů i z rakouských pušek systému Lorenz 1854 (včetně krátkých modelů pro polní myslivce), z revolverů od firmy Colt, Remington a z dalších perkusních zbraní. Později začali důstojníci Konfederace používat i britské revolvery Tranter. Mezi ně patřil i generál a kavalerista James Ewell Brown Stuart (JEB Stuart). Od počátku konfliktu se v bojujících jednotkách obou stran objevovaly nové zbraňové konstrukce, charakteristické především mnohem rychlejší střelbou. Mezi ně patřila také zajímavá šestiranná revolverová puška Colt na bázi konstrukce pana Roota, v rážích .36, .44 a .56. Při obléhání Petersburgu se v roce 1864 zapojil do bojů i klikou ovládaný kulomet Gatling, zakoupený ze soukromých zdrojů unionistického generála Benjamina Franklina Butlera, převratná zbraň s tehdy úžasnou kadencí až 200 ran za minutu. V průběhu války se objevila i řada kvalitních nábojových zadovek (téměř 30 nových konstrukcí, úspěšných i neúspěšných). Konstrukce některých méně známých, ale o to zajímavějších zbraní, bojujících obvykle na obou stranách konfliktu, stojí za to stručně přiblížit.
Opakovačka Spencer
Zkonstruoval Christopher Spencer, výrobcem byl závod Spencer repeating Rifle Co. Bylo vyrobeno cca 200 000 ks (tehdy za průměrnou cenu 32 USD). Délka zbraně 102 cm, hlaveň 56 cm, hmotnost 3,8 kg. Zbraň používala náboj Spencer s okrajovým zápalem, 56-50, 56-52 a 56-56 (průměry obou konců nábojnice). Karabina má v patě hlaviště pažby přítlačnou tyč, kterou lze po otočení ovládací páčky vlevo vytáhnout. Zbraň se pak nabíjí nasypáním sedmi nábojů do trubice v pažbě z patentované trubicové schránky Blakeslee nebo přímo jeden po druhém. Trubicové schránky se nosily nabité v dřevěném nosiči a obalu z černé kůže. Náboje se zafixují zpětným zasunutím přítlačné tyče, pootočené vlevo s ovládací páčkou ve vertikální poloze. Jednotlivé náboje jsou posouvány pohybem spodní páky a před výstřelem je nutné natáhnout bicí kohout. Vývrt hlavně měl pouze 3 drážky. Faktem je, že se zbraň často při vyhazování nábojnic zasekávala a vystřelené nábojnice bylo nutné páčit nožem. Na svoji dobu ale naprostý zázrak.
Karabina Joslyn
Zbraň zkonstruoval Benjamin Franklin Joslyn. Bylo vyrobeno cca 17 000 ks. Část produkce v puškové verzi (s úpravou pro bajonet Springfield) byla v roce 1871 vyvezena do Francie, jako výraz snahy francouzského eráru vylepšit pěchotní výzbroj po prohrané válce s Pruskem. Délka zbraně je 97 cm, hlaveň 56 cm. Po prvotní perkusní verzi karabina používala náboj .52 Spencer (okrajový) a také vlastní náboj .54 Joslyn. Závěr je vyklápěn nahoru a doleva (podobně jako u karabiny Tarpley). Na levém boku je umístěn obdélníkový hák, po kterém se pohybuje prstenec pro upevnění ponosového řemenu. Některé pozdější varianty mají extraktor. Současná cena (pokud se zbraň objeví) se pohybuje kolem 140 000 Kč.
Karabina Jamese Parise Lee
Zbraň byla patentována v roce 1862, výrobu zajišťovala firma Lee Fire Arms v Milwaukee, Wisconsin. Obvykle používala poměrně výkonnou ráži . 44. Jednalo se o celkem jednoduchou konstrukci. Po stisknutí pojistky a natažení bicího kohoutu do první polohyje možné vytočit hlaveň vpravo a volně zasunout náboj. V případě natažení kohoutu do odpalové polohyje závěr zablokován. Zbraň má dvouplátkové (dvoupolohové) hledí. Přes svoji spolehlivost se karabina neuplatnila ani v poválečné armádní výzbroji, ani jako lovecká zbraň a firma v roce 1868 zaniká. Zmíněný konstruktér byl mimo jiné jedním z autorů konstrukcí postupného vývoje ikonické pušky Lee-Enfield.
Karabina Tarpley
Zbraň zkonstruoval Jero H. Tarpley pro použití papírových nábojů ráže .52. Vyráběla se vletech 1863/64 v závodech J & F. Garrett & Co. v Severní Karolíně speciálně pro armádu Konfederace (jízdní oddíly) v počtu pouhých 400 ks. Délka zbraně je 102 cm, hlaveň 57 cm. Karabina má mosazný závěr, ocelovou hlaveň a nastavitelné hledí. Po stisknutí pojistky se pro zasunutí náboje závěr otevře nahoru a vlevo (podobný systém má také puška pana Krnky). Zbraň trpěla značnými netěsnostmi mezi komorou a závěrem. Pro svoji jednoduchost, poměrně nízkou hmotnost i cenu se uplatnila po válce i v civilním sektoru.
Karabina Burnside
Konstruktér a výrobce této zajímavé zbraně generálmajor Ambrose Everett Burnside, guvernér a senátor za Rhode Island, byl také prvním prezidentem nově vzniklé Národní střelecké asociace USA (NRA), která dodnes prosazuje nezadatelné právo občana Spojených států na obranu své rodiny, majetku a svého života s vlastní zbraní v ruce (v duchu II. dodatku ústavy USA). Jedním z proslulých prezidentů NRA byl v letech 1998 – 2003 i známý herec Charlton Heston, který pravidelná shromáždění zahajoval s některou ze svých oblíbených pušek nad hlavou. Karabina Burnside (patent v roce 1856) byla konstruována pro náboj .54 kuželového tvaru s navážkou 4,5 g černého prachu (70 grs). Délka zbraně je 100 cm, hmotnost 3,4 kg. Výroba dosáhla celkového počtu 54 000 ks, podle některých zdrojů dokonce 100 000 ks. Američtí uživatelé dnes ke střelbě používají plastové nábojnice (kontejnery), do kterých přímo na prach volně zatlačí perkusní kuli. Střílet se tak s určitou rezervou dá. Po natažení poměrně masivního (vnějšího) bicího kohoutu do první polohy a stisknutí pojistky uvnitř nabíjecí páky, se páka ve tvaru lučíku stáhne dolů, současně se vyklopí blok s kónickým otvorem a projektilem nahoru se zasune náboj. Po zacvaknutí nabíjecí páky k pažbě se náboj dostane projektilem proti hlavni, současně stlačí těsnící kroužek a zbraň je po zasunutí perkusní zápalky na piston a natažení kohoutu do odpalové polohy připravena ke střelbě. Perkusní zápalka pak šlehne malým otvorem ve dně nábojnice do prachové slože. Díky této konstrukci nebylo možné zbraň transformovat na náboje s integrální zápalkou, karabiny byly po skončení války vyřazeny z armády a prakticky ztratily hodnotu. Závod generála Burnsida pak přešel na výrobu opakovaček Spencer.
Karabina Ebenezera Starra
První zmínka v roce 1858. Závěrový systém je podobný puškám a karabinám Sharps, nebo belgickému systému Comblain (falling block). Zpočátku se používaly papírové (textilní) náboje, později kovové. Mezi roky 1862 až 1864 bylo vyrobeno více než 20 000 ks. Zbraň je 95,5 cm dlouhá, hlaveň 53,5 cm, hmotnost činí 3,5 kg, ráže .54. Používá třípolohové hledí se dvěma plátky. Pohybem páky dolů se odkryje vstup do nábojové komory. V případě použití papírového náboje závěrový systém při pohybu páky odřízne spodek nábojnice. Zbraň je poměrně choulostivá na znečistění výšlehového kanálku. U verze na papírové náboje se zbytky vystřelené nábojnice nechaly v hlavni pro výstřel nově zasunutého náboje.
Karabina Maynard
Konstruktérem této subtilní zbraně byl velice úspěšný zubní lékař a pozdější profesor dentální chirurgie na Baltimore College a National University ve Washingtonu Edward Maynard. Jedná se o perkusní zadovku používající mosaznou nábojnicí s dnovým otvorem, kterou bylo údajně možné až 100 x přebíjet. Délka zbraně je 93,5 cm, hlaveň 50 (60) cm, ráže .32, .35 (36), .50 a .52. Po natažení bicího kohoutu se stáhne nabíjecí páka dolů, tím se sklopí celá hlaveň a do komory se zasune perkusní náboj včetně projektilu. Na piston se nasune zápalka (část produkce měla zápalkové pásky v zásobníku na pravém boku, posouvané pohybem bicího kohoutu). Po vrácení páky k pažbě a zaklapnutí hlavně do původní polohy je možné střílet. Zvláštností zbraně jsou výměnné hlavně, včetně brokové verze ráže 16. Po stažení nabíjecí páky dolů a použití výsuvné pojistky na pravé straně se dala původní hlaveň vytáhnout nahoru včetně páky a nasunout nová. Po zaklapnutí páky k pažbě a vrácení pojistky do výchozí polohy, je nová hlaveň funkční. Nábojnice měly poměrně široký těsnící okraj, za který je bylo možné po výstřelu vytáhnout rukou. První zbraně tohoto typu se objevily u 11. jízdního pluku z Tennessee. Touto zbraní se vzhledově inspirovalo několik evropských puškařů, včetně Hermanna Burgsmüllera z Kreiensenu v Dolním Sasku, který svoji výjimečně lehkou brokovnici ráže 16 Ga opatřil boční sklápěcí páčkou (side lever). Tyto lehce rozebíratelné brokovnice u něj tehdy nakupovali i pytláci z Čech.
Karabina Gallager
Konstruktérem byl Mahlon J. Gallager. Po natažení bicího kohoutu, stisknutí pojistky nabíjecí páky a jejím stlačení dolů dojde k dopřednému posunutí a sklopení hlavně. Náboj se pak ze dvou třetin zasune do komory. Vrácením páky zpět k pažbě se hlaveň srovná a zasune zpět dozadu. Tím se spodní otvor nábojnice dostane před kanálek zášlehu z pistonu. Nasazením zápalky je zbraň připravena ke střelbě. Po výstřelu se nabíjecí páka opět stlačí dolů, hlaveň se posune dopředu, sklopí a vystřelenou nábojnici lze vyjmout z komory (i když s určitými obtížemi, obvykle nožem). Zbraň je dlouhá 99 cm, hlaveň 56 cm. Celkem bylo vyrobeno necelých 22 000 ks v ráži .52. V pažbě bývala schránka pro náhradní pistony. Karabina má jednoplátkové, vyklápěné hledí.
Na jednotlivých konstrukcích mohou být patrné rozdíly. Místní puškaři je různě vylepšovali (hledí, doplňky pažby, mušky, prodloužené nabíjecí páky atd.) Každá zbraň z té doby je výjimečný kus zbraňové historie a má vysokou sběratelskou hodnotu. Některé z nich jsou nabízeny současnými výrobci jako repliky (karabina Smith, Sharps, Gallager a další). Jsou ale příliš nové a nemají tu správnou patinu a kouzlo historie. U nás se tu a tam některý z originálů objeví, cena u zbraně v dobrém stavu pak přesahuje 100 000 Kč. Sběratelé v České republice mají raději zbraně s více méně dostupným střelivem a v nižších cenových relacích. Znamená to, že originály z období americké občanské války končí většinou v zahraničních sbírkách velice solventních soukromých sběratelů a ve sbírkových fondech muzeí. Některé z nich vlastní i pražský Vojenský historický ústav. Šance na jejich zachování pro příští generace je tak naštěstí zachována.
Další fotografie k článku najdete zde.